Petr popsal situaci a já mu odpověděl, že to není NO/KO, protože je z pohledu té situace “útočník” a přidal analogii se zahradou, aby to bylo ještě jasnější. To bylo nejpříjmější hodnocení, jaké si dovedu představit. Všechno ostatní “ale, co kdyby to tak nebylo, ale bylo…” je otázka na jinou situaci a může vést k jinému závěru.
Nicméně, popíšu základní prvky mé úvahy, kdyby měl někdo zájem, jak vyhodnocovat (sebe)obranné situace prostou logikou - tedy nikoliv jako právník, ale člověk, selským rozumem.
Nejprve postuláty, ze kterých se vychází, které buď přijmeš (a pak ti všechno ostatní z nich vyplyne), nebo nepřijmeš a pak tahle metoda není pro tebe.
Postulát č. 1: Následky sebe(obranné) situace musí nést útočník.
Tohle není zbožné přání, ale důsledek logické úvahy: Kdyby to tak nebylo, nemělo by smysl vůbec o sebeobranně (a nějaké zvláštní právní ochraně) mluvit. Každý konflikt by byl férový souboj a v právu by byl ten, kdo vyhrál.
Pokud přijmeš 1), pak můžeš chtít přijmout i následující:
Postulát č. 2: Aby byla (sebe)obrana účinná, musí být silnější než útok, aby ho mohla zastavit, nebo odrazit. (Zákon říká, že nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, ale to tomuhle postulátu vůbec nevadí). To také není zbožné přání, protože kdyby to tak nebylo, tak obránce nemá možnost se ubránit.
Postulát č. 3: Útočník nemá právo si nárokovat právní ochrany plynoucí z institutu KN/NO. Tohle také není zbožné přání, ale důsledek jiné logické úvahy. Kdyby měl (což se tady naznačovalo), tak dojdeme k absurdní situaci, kdy obránce podle postulátu č. 2, použije adekvátní obranu (a ohrozí útočníka) a ten by mohl v rámci KN/NO konflikt legálně stupňovat protiakcí.
Všechny tyhle tři postuláty jsem využil, když jsem formuloval odpověď, byť jsem to tam výslovně nevysvětloval. Což ale nebylo potřeba. Petr chtěl vědět, jak by ta situace dopadla, já to popsal.
U všech tří postulátů je zjevně nejdůležitější vědět, kdo je v dané situaci útočník a podle toho se pak samozřejmě může závěr hodnocení situace zásadně lišit. V té situaci, jak ji popsal Petr byl útočník on (proč, vysvětlím dále). A souhlasím s tím, že kdyby situaci popsal jinak (třeba, že do práce chodí normálně tak, že přelézá ploty a překonává hlídací psy), byl by závěr jiný. Ale on to tak nepopsal.
A jak se pozná, kdo je útočník?
Postulát č.4: Je to ten, kdo dobrovolně a vědomě zvolí jedná tak, že danou konfliktní situaci způsobí, nebo může způsobit.
Jediné, na čem se vyhodnocení situace (pokud akceptuji první tři postuláty) může točit je právě vyhodnocení toho, kdo je útočník. A nebo(!), zda tam vůbec je útočník. (Když na křižovatce bude chybou svítit všude zelená, tak když se tam dvě auta srazí, tak žádný z řidičů nebude “útočník”, protože si vůbec potenciální konfliktní situace nebude vědom).
Tedy, zcela obecná odpověď na původní otázku by byla: Pokud jsi v dané situaci útočník, tak právo na NO/KN nemáš. Pokud ne, tak máš. Jestli jsi nebo nejsi může záviset na hromadě podružných věcí a o tomhle nejspíš bude i soud.
Tohle je poměrně jednoduchý mentální model, který se dá použít nejen na vyhodnocování konfliktních situací, ale i na jejich produkci! Druhá možnost je vymýšlet obskurní možnosti a vyvozovat z toho, že se to v podstatě rozhodnout nedá.
